COLLEGIUM MARIANUM

BOEMO SPIRITOSO

Pražské soirée s vynikajícími hudebníky hraběte Morzina

Praha měla jistou atraktivitu významného hudebního centra především v druhém a třetím desetiletí 18. století, v době relativního klidu, míru a hospodářské konjunktury, v níž vrcholil opulentní barokní životní styl šlechty vyznačující se obrovskými náklady. Především se šlechtou je spjata většina z mála dochované instrumentální hudby té doby, u níž je možno alespoň uvažovat o nějakých souvislostech s Prahou. Byli to sice čtyři pražští měšťané, kteří roku 1713 iniciovali založení tzv. hudební akademie organizující pravidelná hudební setkání přístupná každému platícímu posluchači, avšak i v tomto podniku – který navíc patrně neměl dlouhého trvání – hrála významnou úlohu šlechta. Pro potěšení se nepochybně muzicírovalo i v měšťanských domech či v klášterních refektářích, jak naznačují koncerty Jana Josefa Ignáce Brentnera tištěné roku 1720 v Praze pod názvem Horae pomeridianae (jsou nahrány na prvním CD edice Hudba Prahy 18. století). Profesionální instrumentalisty ale zaměstnával obvykle velmož vyznačující se hudebními zájmy. Tito hudebníci tvořili obvykle jádro kapely, která bývala doplněna o hudebně zdatné služebnictvo. K jejich úkolům patřilo vedle obstarávání repertoáru také školení poddaných dané vrchnosti; ti potom – jako levnější alternativa – postupně zaujímali jejich místa. Zaměstnání v soukromých šlechtických ansámblech tak bylo nejistou existencí, i proto mnozí domácí hudebníci usilovali o hůře placená, avšak jistější místa na chrámových kůrech, a jiní zase dále pokračovali na své pouti za slušně placeným místem.

Také pro Johanna Friedricha Fasche byla Praha jen jednou ze zastávek na jeho profesní cestě, strávil zde necelý rok počínaje podzimem 1721. Když přišel do Prahy, měl za sebou začátky diskantisty ve Weißenfelsu, osmiletý pobyt v Lipsku, kam jej na Tomášskou školu přijal Johann Kuhnau a kde se spřátelil s Telemannem, tříletou studijní cestu po Německu a také manželství a kariéru písaře a varhaníka v Greizu. Po smrti ženy a dvou dětí nalezl uplatnění pro luterána poněkud netypické, totiž v katolické Praze. Snad právě odlišná víra byla důvodem krátkosti jeho pražského pobytu, roli však jistě hrála i nabídka na místo varhaníka v Zerbstu, kde nakonec zakotvil. V Praze byl Fasch skladatelem již zmíněného hraběte Václava Morzina a získal si uznání zdejší urozené společnosti, což neopomenul zmínit v žádosti o definitivní uvolnění z Greizu. S Morzinem se evidentně rozešel v dobrém, neboť s ním udržoval kontakt nejméně do roku 1726, komponoval pro něj, a naopak pro své nové působiště získal část repertoáru Morzinovy kapely včetně Vivaldiho Čtvera ročních dob. Dnes nevíme, které skladby Fasch pro Morzina zkomponoval, vedle ouvertur či sólových koncertů však mezi nimi jistě mohly být kvartety či komorní koncerty. Právě takové hudba mohla zaznívat v předpokoji hraběte v podání samotného jádra kapely, k němuž patřil i vynikající fagotista.

S kapelou hraběte Morzina souvisí ještě několik dalších skladatelů zastoupených v tomto programu. Antonín Reichenauer byl Faschovým nástupcem v roli Morzinova skladatele a je jedním z nejpozoruhodnějších současných objevů na poli české barokní, zejména instrumentální hudby. I on je, podobně jako Brentner, malostranským autorem, ovšem poslední roky působil v Jindřichově Hradci, kde nakonec zemřel. Spolu s olomouckým skladatelem J. A. Gureckým patří mezi hrstku skladatelů, kteří nám zanechali české barokní koncerty pro sólový nástroj.

Také František Jiránek je spjat s hrabětem Morzinem, a to dokonce ještě těsněji než dříve zmínění skladatelé. Narodil se totiž na morzinském panství Lomnice nad Popelkou, od mládí sloužil u hraběcího dvora jako páže a později byl dokonce vyslán na dva roky do Benátek, evidentně studovat hudbu u Antonia Vivaldiho, jenž byl Morzinův "Maestro di Musica in Italia". Po smrti hraběte Morzina odešel Jiránek do Drážďan, hrál v kapele hraběte Brühla a dožil se vysokého věku 80 let.

Pro Antonia Vivaldiho byl hrabě Morzin jistě významným, avšak zdaleka ne jediným pojítkem s Prahou. Jako benátského agenta využíval Vivaldiho operní impresário Antonio Denzio působící v Praze od roku 1724; několik oper uvedených jeho společností tak bylo přímo od Vivaldiho nebo alespoň částečně využívalo jeho hudbu. Zdá se dokonce, že Vivaldi Prahu navštívil během své cesty "in Germania" v letech 1729–1730. Dalším ze skladatelových pražských příznivců byl hrabě Jan Josef z Vrtby, pro kterého Vivaldi napsal skladby se sólovou loutnou. Z původně většího počtu děl se dochovaly tři, dvě tria a koncert, jejichž autografy jsou psané na papíru pravděpodobně českého původu a jsou opatřené přípisem "P[er] S[ua] E[ccelenza] Il[ustrissimo] Conte Wrttby". Je možné, že jejich loutnový part byl určen přímo pro hraběte, neboť loutna byla v Čechách mezi urozenými oblíbeným a rozšířeným nástrojem.

Chápeme-li v tomto programu Prahu jako křižovatku, kterou z různých směrů protínají osudy hudebníků či jejich děl, nesmí zde chybět Vídeň, hlavní město habsburské monarchie. S Vídní byla spjata nejen dráha Johanna Joachima Quantze, který se zúčastnil podobně jako mnozí významní hudebníci té doby pražské korunovace Karla VI. na českého krále, ale později i hudební působení Františka Ignáce Antonína Tůmy. Studoval zřejmě nejdříve u jezuitů v Praze, dvacátá léta však již strávil ve Vídni a stal se skladatelem a kapelníkem hraběte Františka Ferdinanda Kinského. V roce 1734 usiloval o místo kapelníka pražské katedrály, avšak neuspěl a zůstal ve Vídni, později ve službách ovdovělé císařovny Alžběty Kristýny. Také František Ignác Antonín Tůma studoval u Fuxe a jeho církevní skladby prozrazují školu tohoto ceněného učitele, Partita C dur však dokazuje, že dokázal komponovat i velmi galantní a elegantní hudbu. Je paradoxní i promlouvající, že se z celé nahrávky jedná o jedinou skladbu, jejíž pramen se dochoval v Praze.

Václav Kapsa

JANA SEMERÁDOVÁ

Foto: Petra Hajská

Flétnistka Jana Semerádová je jednou z nejvýraznějších osobností mezinárodní umělecké scény staré hudby, sólistkou světového formátu, dirigentkou, muzikoložkou a tvůrkyní jedinečných uměleckých projektů. Absolvovala Pražskou konzervatoř, Filozofickou fakultu UK v Praze (Teorie a provozovací praxe staré hudby) a Koninklijk Conservatorium v Haagu. Je laureátkou mezinárodních soutěží v Magdeburku a Mnichově.

Jana Semerádová je uměleckou vedoucí souboru Collegium Marianum a dramaturgyní koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Věnuje se intenzivní badatelské činnosti v českých i zahraničních archivech a studiu barokní gestiky, deklamace a tance. Své nevšední dramaturgie nezřídka staví na propojení hudebního a dramatického umění. Pod jejím vedením Collegium Marianum každoročně uvádí několik novodobých premiér. Na svém kontě má řadu CD; nahrávky se souborem Collegium Marianum jsou výrazně zastoupeny v úspěšné řadě "Hudba Prahy 18. století" vydavatelství Supraphon, pro něž Semerádová nahrála i dvě svá profilová CD "Solo for the King" a "Chaconne for the Princess".

Jana Semerádová vystupuje na významných evropských pódiích a festivalech (například Bachfest Leipzig, Oude Muziek Utrecht, Musikfestspiele Potsdam Sanssouci, Innsbrucker Festwochen der Alten Musik, Händel-Festspiele v Halle, Festival de Sablé, Pražské jaro, Tage Alter Musik Regensburg, Wratislavia Cantans, Centre de Musique Baroque de Versailles, Konzerthaus ve Vídni a Berlíně či Palau de la Música Catalana), jako sólistka spolupracovala například s Magdalenou Koženou, Sergiem Azzolinim, Alfredem Bernardinim a Enricem Onofrim. Pravidelně účinkuje se soubory Akademie für Alte Musik Berlin, Il Suonar Parlante, Wrocławska Orkiestra Barokowa, Orkiestra Historyczna a Ars Antiqua Austria.

V roce 2015 se habilitovala na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze a získala docenturu v oboru flétna. Od roku 2024 vyučuje na Akademia Muzyczna im. Krzysztofa Pendereckiego w Krakowie.

V roce 2019 obdržela cenu Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění. O rok později přinesly ceny Anděl Janě Semerádové a Erichu Traxlerovi nominaci v kategorii "Klasika" za CD "Chaconne for the Princess". V prosinci 2024 byla oceněna prestižním francouzským Řádem umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres) v hodnosti Rytíř.

Pražský soubor Collegium Marianum se od svého založení v roce 1997 věnuje provádění hudby 17. a 18. století se zaměřením na české a ve střední Evropě působící autory. Jako jeden z mála takto profilovaných profesionálních souborů v ČR má na repertoáru nejenom koncertní díla, ale pravidelně se také věnuje scénickým projektům.

Soubor působí pod uměleckým vedením flétnistky Jany Semerádové, která zároveň hostuje jako sólistka u významných evropských orchestrů. Badatelská činnost Jany Semerádové, stejně jako její studium barokní gestiky, deklamace a tance umožnily rozšířit umělecký profil souboru od čistě hudebního zaměření k propojení s barokním tancem a divadlem a jsou také předpokladem nevšedních dramaturgií souboru s řadou novodobých premiér děl hudební historie.

Soubor úzce spolupracuje s významnými evropskými dirigenty, sólisty, režiséry či choreografy, jako jsou Andrew Parrott, Hana Blažíková, Damien Guillon, Peter Kooij, Sergio Azzolini, François Fernandez, Simona Houda-Šaturová, Benjamin Lazar, Jean-Denis Monory či Gudrun Skamletz.
Významná je též spolupráce s loutkovým divadelním souborem Buchty a loutky, se kterým Collegium Marianum uvádí originální projekty (loutková opera Calisto nebo inscenace Händlovy pastorální opery Acis and Galatea).

Soubor Collegium Marianum se těší uznání zahraniční i české odborné kritiky a pravidelně natáčí pro Českou televizi, Český rozhlas a zahraniční rozhlasové stanice.

Vystoupení souboru na festivalech a prestižních pódiích jako například Utrecht Oude Muziek Festival, Musikfestspiele Potsdam, Händel-Festspiele Halle, Tage Alter Musik Regensburg, Bachfest Leipzig, Festival de Sablé, Klang Vokal Dortmund, Palau Música Barcelona, Pražské jaro, Svatováclavský hudební festival a Concentus Moraviae byla přijata s velkým úspěchem.
V roce 2008 soubor zahájil úspěšnou spolupráci s hudebním vydavatelstvím Supraphon, které v rámci řady "Hudba Prahy 18. století" vydalo již osm jeho nahrávek s hudbou známých i méně známých skladatelů jako jsou J. D. Zelenka, F. Jiránek, J. J. I. Brentner či J. A. Sehling. Ansámbl se také podílel na vzniku profilového CD sopranistky Simony Houda-Šaturové Gloria a na vydání DVD Maddalena ai piedi di Cristo.

V roce 2010 se Collegium Marianum stalo nositelem ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby udělovaného českou sekcí Mezinárodní hudební rady UNESCO.

Od roku 2001 Collegium Marianum pořádá koncertní cyklus Barokní podvečery. Svou tematicky zaměřenou dramaturgií a úzkým propojením s historickými prostorami starobylé Prahy představují Barokní podvečery ojedinělý projekt nejen v českém, ale mezinárodním kontextu. Collegium Marianum je rezidenčním souborem mezinárodního hudebního festivalu Letní slavnosti staré hudby a Svatováclavského hudebního festivalu.